Enyaq pokořil tisíce kilometrů drsných afrických cest

Nabíjení na tajňačku

Protože ani na zpáteční cestě po východním pobřeží nebyly k dispozici prakticky žádné veřejné dobíjecí stanice, musela naše dvojice nabíjet z klasické sítě. A protože na takovou zátěž není uzpůsobeno tamní vedení, bylo dobíjení baterie pomalé.

Ale prý to tolik nevadilo. V téhle fázi expedice ujeli Renske a Maarten kvůli špatným silnicím každý den jen 150 kilometrů. Pokud dokončili etapu například ve tři odpoledne a nabíjeli nepřetržitě až do devíti ráno, baterie byla dobitá – což je pohodlnější než nabíjet celý den ze slunce. Navíc oba přístupy stejně obvykle kombinovali.

V kempech se místní často divili, k čemu Renske a Maarten potřebují tolik elektřiny.

„Někdy jsme museli hodně vysvětlovat a přesvědčovat. Lidi tam předtím nikdy žádný elektromobil neviděli. Trvalo to třeba i hodinu. Za elektřinu jsme vždy platili, byli jsme ochotni zaplatit i trojnásobek místní ceny. Párkrát se nám to ani vysvětlit nepovedlo, prostě nerozuměli tomu, že auto nabíjíme. Na internetu jsme si vyhledali místní cenu a pak jsme jim dali velké spropitné,“ vzpomíná Renske.

Možná si říkáte – jak je možné utajit, že auto nabíjíte? „Bylo to například v kempech, kde můžete připojit obytný vůz. Někdy to tak bylo jednodušší, protože jsme věděli, že místním nedokážeme vysvětlit, k čemu tu jejich elektřinu potřebujeme,“ dodává Maarten.

Vítané inovace z budoucnosti

Naše duo se pochopitelně nejlépe cítilo v Jihoafrické republice. Skoro jako doma – vždyť afrikánština se vyvinula z holandštiny. A rozuměli? „Šlo to. Místní nás pozvali na braai – takovou grilovačku a zároveň společenské setkání – a po pár skleničkách jsme se krásně naladili na jejich vlnu,“ směje se Renske a dodává, že i když jde o různé jazyky a některá slova si zdaleka nejsou podobná, s Jihoafričany se slušně domluvili.

Elektromobil často budil zájem místních obyvatel. 

Horší už to bylo na další cestě na sever podél východního pobřeží. „Svahilština a nepřeberné množství místních jazyků a nářečí. Někdy jsme se domluvili anglicky, jindy jen rukama nohama. Otevírali jsme kryt nabíjecího konektoru, kde je běžně hrdlo palivové nádrže, a ukazovali, co bychom potřebovali. Vytáhli jsme kabel s konektorem a dali se do řeči. Na karoserii jsme taky ukazovali zobrazenou mapu naší trasy – po nějaké chvíli lidi většinou pochopili, co potřebujeme, i když viděli elektromobil poprvé v životě.“ Reakce vesničanů byly podle Maartena celkově pozoruhodné. „Řekl bych, že 99 procent lidí reagovalo pozitivně a nadšeně. Mnohokrát se stalo, že jsme přijeli do vesnice a za chviličku kolem nás stálo dvacet lidí, fotili se a vypadali celí šťastní, že nás vidí.“

Zájem byl na některých místech opravdu značný. 

„Skoro jako by oslavovali návštěvu vynálezu z budoucnosti. Lidé nás vítali a reagovali velmi pozitivně. Vnímali elektromobil jako něco, co může být přínosem i pro ně,“ dodává Renske. Pohostinnost a vstřícnost místních obyvatel je často překvapovaly – například když na zemi rozložili solární panely, desítky párů očí je sledovaly celé hodiny. Často také dostali od místních jako dárek mango nebo papáju.

Když Enyaq posiluje partnerství

Na otázku, co cestovatelům nejvíce utkvělo v paměti, oba vyhrkli: Namibie. Nádherná, odlehlá, izolovaná země. A pak samozřejmě mnoho dalších střípků. „V druhé polovině cesty mě zarazila jedna změna. Na západě jsme byli v podstatě jediní běloši v okruhu několika stovek kilometrů. Na východě to naopak byli většinou místní běloši, kteří nás zvali k sobě. Společně jsme vařili, jedli a diskutovali o mnoha zajímavých tématech. Nebo ještě něco: v Nizozemsku chováme hodně dobytka, a to i na vývoz. V Africe přistupují k masu jinak – zcela běžně tam pochází z lovu. A díky tomu jsme se i my na tenhle způsob zajišťování potravy začali dívat jinak. Ne že bychom teď chodili pravidelně lovit, ale otevře vám to oči ohledně jiného přístupu. Věci prostě nejsou černobílé, správné, nebo špatné, jsou prostě jiné,“ vysvětluje Renske.

Afrika, to je v mnoha oblastech především nekonečný prostor.

„Jedním ze zlatých hřebů cesty byl pro mě příjezd do Kapského Města. Stolovou horu jsme viděli už z dálky asi 80 kilometrů. Hrozně mě to dojalo. Cestu jsme připravovali přes rok a pak po osmi měsících na cestě dorazíte na její nejjižnější bod. Vyjeli jsme na jednu horu poblíž Stolové hory, abychom si ji mohli vyfotit, a bylo to prostě fenomenální!“ vzpomíná Maarten.

Rok a půl na cestách v omezeném prostoru auta s jedním člověkem – to musí být docela velká zkouška partnerství. „Ano, byli jsme spolu hodně intenzivně, přes tisíc hodin bok po boku v autě. Jenže my se moc nehádáme, protože spolu hodně komunikujeme. Jsme zvyklí o všem mluvit, dokonce i o nepříjemných pocitech. Myslím, že ta expedice nás hodně sblížila. Člověk musí tomu druhému naprosto důvěřovat. Někdy jsme oba unavení po náročném dni a není už prostor na to, abychom byli milí a příjemní. Ale když to ten druhý pochopí, i to je láska. Dáte druhému ten prostor,“ svěřuje se Renske.

Dlouhá cesta ve dvou prověří vztah opravdu radikálně.

Oba cestovatelé přiznávají, že expedice je změnila i jako lidi. Maarten tvrdí, že celkově zpomalil a naučil se žít pouze v přítomnosti, den po dni. Cesta je pochopitelně vytrhla z kultury a rytmu jejich rodné země. „Přemýšlíme teď trochu jinak. Do života v Nizozemsku nakonec zapadneme, ale bude to chvíli trvat. Pro mě je důležité, že jsem si uvědomil, co je v životě podstatné. Lidé.“

Jen pár škrábanců a tlumič, nic víc

To, že oba partneři dojeli z Nizozemska do Jižní Afriky a zpátky v elektromobilu, dokazuje, že cestovat se dá i takto udržitelně. „Jízda na elektřinu je ve srovnání se spalovacími motory prostě jiná. Jak sami vidíte, všechno je možné. Pro nás se z elektřiny stalo něco běžného. Člověk si na tenhle způsob musí zvyknout. Žijeme ve světě, kde je elektřina prakticky všude. A všude se taky s její pomocí dostanete. Nebo si vezměte solární nabíjení. Neměli jsme s ním žádné zkušenosti a vyzkoušeli jsme si ho jen dvakrát, než jsme se vydali na cestu. Začali jsme v Maroku, a než jsme z něj vyjeli, připadalo nám už naprosto normální. Člověk si musí zvyknout na změny a musí se přinutit k tomu velkému skoku a být otevřený novým věcem. Je to ale mnohem snazší, než si lidé myslí,“ přemítá Renske.

Cestovatelé si zatím speciálně vybavený vůz nechají na přednáškové turné, ale časem asi zamíří do Škoda Muzea. 

Jaké mají dobrodruzi plány po návratu do normálního evropského života? Na programu je rodina, přátelé, Vánoce a konec roku. O dalších cestovatelských plánech zatím nepřemýšlejí, ale přiznávají, že příští rok se budou chtít o svůj příběh podělit. A možná i inspirovat ostatní, aby podnikli něco podobného. Takže přednášky, možná i kniha? „Ano, na obojím pracujeme. Máme co vyprávět,“ odpovídají unisono.

Cestou domů se na pár dní zastavili v Mladé Boleslavi, prohlédli si továrnu, kde bylo jejich auto vyrobeno, a setkali se s členem představenstva Škoda Auto Martinem Jahnem. Ten jim jako památku na další navštívenou zemi nalepil na auto českou vlajku.

Člen představenstva Škoda Auto Martin Jahn na auto nalepil českou vlajku. 

Expediční vůz také ve svém rodišti prošel důkladnou servisní prohlídkou. „Když technik připojil vůz k počítači, opatrně se zeptal: Uvědomujete si ale, že je to auto s náhonem na zadní kola, a ne na všechna čtyři? Jistěže víme, že je to auto s pohonem zadních kol, ale lidi si mysleli, že abychom tohle všechno dokázali, musíme mít prostě auto s náhonem na všechna čtyři kola. Vyskytl se jeden jediný problém: na posledních kilometrech po zvlněných silnicích se nám rozbil tlumič, takže auto pokulhávalo ještě 500 kilometrů do přístavu v Keni a pak dalších 2 000 kilometrů z Řecka do Česka. Auto je těžké a prostě se mu nelíbily špatné africké štěrkové cesty a tlumič vypustil duši,“ říká Maarten a dodává, že kromě toho nemuseli za celou dobu řešit jediný technický problém.

„Překvapuje nás to, protože jsme autu fakt dali co proto. Krycí plech podvozku je jen poškrábaný a trochu promáčknutý. Ale nic víc, teda krom prasklého čelního skla. Nedělala se žádná údržba, jen jsme pravidelně doplňovali kapalinu do ostřikovačů. A vyměnily se nějaké drobné plastové díly karoserie. Ale jádro auta je tak odolné! Nemuseli jsme dělat vůbec nic. Mě nejvíc stresovala přeprava auta do Evropy. Odpojili jsme dvanáctivoltovou baterii, takže se automaticky odpojila i vysokonapěťová baterie. Nejdřív jsme zajeli do kontejneru a odpojili je a já si říkal: Dobře, bude to šest týdnů v kontejneru, jak to bude fungovat, až to zase připojíme? Ale já si prostě vlezl do auta a vyjel jsem s ním, jako kdyby se s ním naposledy jezdilo včera!“

Cesta lodí do Evropy začíná – nakládání do lodního kontejneru.

Co se stane se speciálně upraveným autem a jeho vybavením, jako jsou solární panely? „Zatím nevíme, co uděláme. Zpočátku si všechno necháme, protože se chceme podělit o svůj příběh a je mnohem snazší si vysvětlit, jak co funguje, když se to dá okamžitě ukázat. Ale ještě nevíme, co s autem a celou sestavou potom uděláme. Možná ho nabídneme Škodovce, třeba se to bude hodit muzeu. Ale uvidíme,“ říká Renske.

Moc o tom nepřemýšlejte a jděte na věc

Na závěr se našich hrdinů ptáme, co by poradili začínajícím objevitelům, jako jsou oni. „Příliš nad svým nápadem nepřemýšlejte. Je dobré mít cíl a držet se ho. Ale nesnažte se plánovat úplně všechno mezi tím. Protože pak na cestě uvidíte medvědy, jak říkáme v Nizozemsku. Vždycky se najdou důvody, proč člověk nemá něco dělat, vždycky se najdou překážky. Pokud si něco usmyslíte, nepřehánějte to s přípravou,“ radí Maarten a jeho partnerka souhlasně přikyvuje a dodává: „V lidských silách je toho mnohem víc, než si myslíme. Když jsme přišli s nápadem vyrazit na dlouhou expedici s elektromobilem, řekli jsme si, dobře, nechceme se spoléhat jen na elektrickou síť, a na to do té doby neexistovalo žádné řešení. Pak Maartena napadlo, že bychom třeba mohli použít solární energii a prostě někde položit panely a nabíjet, a ani pro to nebylo řešení nabíjení. Ale řekli jsme si, dobře, zkusíme najít někoho, kdo by to dokázal vyrobit. To je myslím moje hlavní ponaučení.“

Jedna ze zastávek na zpáteční cestě: Mladá Boleslav. 

„Na začátku jsme měli nápad, ale nechtěli jsme se s ním moc svěřovat, protože jsme se báli, že nám ho někdo ukradne. Ale když jsme ho zveřejnili, reakce byly velmi pozitivní a dostalo se nám velké podpory včetně spousty informací – aha, tuhle firmu znám, možná by se vám dalo pomoct a tak dále. Takže jestli máte skvělý, nebo dokonce bláznivý nápad, neváhejte se o něj podělit,“ uzavírá Maarten.