Můj ENYAQ iV: Lidé řeší jen dojezd, ne výhody elektroauta

Ticho, levný provoz, zatím žádný servis. Když má člověk zajištěné nabíjení, je elektromobilita skvělá věc, říká vůbec první český majitel vozu ŠKODA ENYAQ iV.

9. 6. 2022 eMobilita

Nedávno jel pětačtyřicetiletý Josef Patočka přítelkyni natankovat auto. „Po nastartování studeného naftového motoru jsem se zhrozil. A přitom to je jeden z nejmodernějších vznětových agregátů. To elektrické ticho je návykové,“ začíná své vyprávění o životě s elektrickým vozem ŠKODA ENYAQ iV jeho vůbec první český majitel.

Co se automobilů týká, je Josef příznivcem pohonu všech kol, před současným mladoboleslavským vozem vlastnil řadu aut, vždy však s náhonem na všechna čtyři. „Rodiče mají hybridní vůz, který čistě na elektřinu ujede jen pár kilometrů. Mně se však myšlenka zalíbila natolik, že jsem začal o elektrickém ježdění uvažovat víc – ale tak, aby na jedno nabití nešlo o padesát kilometrů, nýbrž klidně o pět set. A bez spalovacího motoru,“ vzpomíná na motivaci k pořízení elektromobilu.

Vůbec první český majitel vozu ŠKODA ENYAQ iV Josef Patočka

Severočeský podnikatel dnes elektrickým vozem jezdí denně do práce, často do Prahy a občas do Brna a na další místa v republice. Podle jeho slov je ENYAQ iV díky svým rozměrům, prostornosti a velikosti kufru ideálním rodinným autem.

Pohodlný je život s elektromobilem i v zimě: pět minut před startem stačí pomocí mobilní aplikace zapnout topení, a když pak člověk přijde k vozu, je čelní sklo odmrazené a interiér prohřátý. A totéž platí naopak o letním vychlazení.

„Auto dobíjím ponejvíce v práci. Je to mnohem pohodlnější než jezdit tankovat benzín nebo naftu. Nemusíte se nikam vypravovat, pak tankovat, zaplatit. Tady jen přijedu do práce, zapojím kabel a o nic dalšího se nestarám. Při odjezdu mám osmdesát procent kapacity, což je pohodlných 350 až 400 kilometrů dojezdu. Většinou se pohybuji v rozmezí čtyřiceti až osmdesáti procent, což navíc prodlužuje životnost baterie. Prakticky pořád mám nabito z domova či z práce. Veřejné nabíjecí stanice používám jen při delších cestách. A účet za elektřinu platím jednou ročně,“ vypočítává benefity elektrické mobility.

Prvních deset tisíc kilometrů ujel Josef s průměrnou spotřebou 14,9 kWh na sto kilometrů. Dalších deset tisíc, na podzim a v zimě, palubní počítač udával 20,5 kWh/100 km. Nejezdí přitom takzvaně na spotřebu, při předjíždění často využívá plný výkon a samozřejmě využívá také klimatizaci a topení. V létě tak Josef Patočka na plnou kapacitu baterie v klidu ujede pět set kilometrů i víc, a to i poměrně svižným stylem. V zimě je to pak o třetinu až čtvrtinu méně.

Spokojený elektrořidič dodává ještě další postřehy ohledně spotřeby: „Při rychlé jízdě po dálnici spotřeba pochopitelně stoupá a dojezd se zkracuje. Řekl bych, že je to stejné jako u auta se spalovacím motorem, kdy na dálnici místo běžných pěti litrů jedete za sedm. Tady si vůz místo 17 kWh bere zhruba 23 kWh. Topení nebo klimatizace zkracují dojezd zhruba o desetinu.“

Díky zmiňovanému udržování téměř neustále nabité baterie se za rok ježdění s elektrickým autem zatím nedostal do situace, že by mu po cestě došla „šťáva“. Ani se tomu nepřiblížil. „Na delší cestě zastavím třeba už na hodnotě padesáti procent a jdu nabíjet. Na u nás nejběžnějších 50kilowattových stanicích přibývá zhruba jedno procento za minutu. Stačí tak běžná pauza, káva, svačina a máte dvacet procent navíc a jedete dál. Mám tak jistotu, že na trase nezůstanu na holičkách, a vím, že v pohodě dojedu k další nabíječce, i kdyby některá byla obsazená nebo třeba mimo provoz. Navíc zatím je má zkušenost taková, že obsazenost je u stojanů minimální.“

Když je řeč o nabíjení, Josef Patočka přidává své poznatky i ohledně nákladů na provoz elektromobilu. Ceny za kilowatthodinu se poměrně liší – platí se čtyři i dvanáct korun. „Já jezdím v létě zhruba za šedesát haléřů na kilometr, v zimě za osmdesát,“ spočítal.

Byť si každodenní život s elektromobilem pochvaluje, dokáže si představit, že pro někoho tento typ pohonu nemusí být ve srovnání se spalovacím ten nejlepší – například pokud člověk nemá vyřešené vlastní nabíjení. Třeba v Turnově, kde Josef Patočka žije, není ani jedna veřejná nabíjecí stanice. Svízelné může být dobíjení i tehdy, když jedete s přívěsem: k většině stojanů je totiž potřeba zacouvat.

Pro něj samotného má ale ENYAQ iV v podstatě jen výhody: „Je to opravdu velice pohodlné. Spousta lidí řeší jen dojezd a výhody elektrického pohonu je nezajímají nebo o nich nevědí. Skvělé je, že ‚tankujete‘ doma, v práci. Elektřinu si můžete třeba díky solárním panelům vyrobit. Podmanivé je ticho při jízdě nebo absence vibrací od motoru. Když zastavíte, pod kapotou nic neběží. Odezva na plyn je okamžitá a zrychlení okouzlující. Když šlápnete na plynový pedál, nečekáte, až převodovka podřadí ze sedmičky na čtyřku, až se nafouká turbo a auto začne zrychlovat. Další výhodou, kterou jsem zatím nevyzkoušel, bude určitě i levnější servis, nejsou potřeba oleje, rozvodové řemeny, vstřikovače, filtry nebo AdBlue. Podle toho, co auto hlásí, to na první servis vypadá až v šedesáti tisících kilometrech. To by spalovací auto bylo v servisu už potřetí,“ pochvaluje si majitel život s elektrickým SUV ENYAQ iV.