Nesplněná mise

Tím skutečným problémem je momentální popularita surfingu jako takového. Tento druh adrenalinové zábavy a volného životního stylu zažívá v posledních letech v Evropě neskutečný rozpuk, což má za následek jedno – přeplněné pláže surfinguchtivých jedinců, kteří však většinou odmítají respektovat jeho poměrně striktní pravidla. To v Africe je situace o něco lepší…

Samozřejmě to neznamená, že když nemáte auto s pohonem 4×4, do Afriky nemůžete, ovšem pro klid vlastní duše čtyřkolku doporučuji.

Práce motoristického novináře mi umožňuje testovat nejrůznější automobily, takže s nadsázkou řečeno bylo z čeho vybírat, třebaže jasno už jsem měl dávno. S vozem ŠKODA YETI jsem v své profese najezdil jednoznačně nejvíce kilometrů, konkrétně nějakých 15 tisíc, a do příchodu nového SUPERBu ho považoval za nejlepší produkt mladoboleslavské automobilky.

Nad motorizací nebylo nutno dlouze
rozjímat – vznětový motor 2.0 TDI ve 110kW provedení je ideální kvůli nízké spotřebě a vysokému točivému momentu, který vám v písku přijde zatraceně vhod. S automobilkou ŠKODA AUTO jsem ještě domluvil poloterénní pneumatiky a automatickou převodovku. Automat proto, že koncernové DSG považuji za jednu z nejlepších samočinných převodovek na trhu a AT pneumatiky proto, že vím, jak obrovský rozdíl představují při jízdě mimo zpevněný povrch, což měl být po více jak tři týdny náš denní chleba.

République du Sénegal se rozprostírá na západě Afriky a jedete-li z České republiky autem, čeká vás nejméně 6 300 kilometrů. Jakmile se dostanete dolů do španělského Algeciras, existuje prakticky jediná pozemní cesta vedoucí přes Maroko, Západní Saharu a Mauritánii po silici N1.

Evropan zhýčkaný Schengenským prostorem odvyknul řešit kdy, jak a kudy se dostat přes hranice s danou zemí. To v Africe si hranice užijete do sytosti a věřte, že některé situace nechápu dodnes. Pravda, my jsme měli vše o poznání jednodušší, protože díky tuzemským známým z řad organizátorů a závodníků dálkových pouštních rallye jsme měli na afrických hranicích domluvené spojky, ale i tak…

Ještě nedávno jste pro vstup na senegalské území potřebovali víza, ovšem od 1. května minulého roku se situace zjednodušila: na hranicích dostanete množství razítek a podpisů a nic za ně neplatíte. To ale neznamená, že překročení hranic je úplná pohoda. Naší noční můrou se stala Mauritánie, kde výše zmiňovaná víza potřebujete. Ta by vám za cenu 120 eur na osobu a dobu 30 dnů měli vyřídit na mauritánském konzulátu v Berlíně, kam jsem se před odjezdem narychlo vydal, protože riskovat nějaké problémy zrovna v této zemi se mi nechtělo. Ovšem víza jsou pouze jednou z nutností, které na cestě autem potřebujete. Další je například celní potvrzení pro váš vůz Carnet de Passages en Douane, které rozhodně není zadarmo a pokud se nevyznáte, za svou neznalost zaplatíte.

Jet do Afriky vlastním autem má mnoho výhod, jelikož v případě, že nejste vedeni jako vlastníci vozu, potřebujete francouzsky psanou plnou moc s razítkem a Afričané obecně dělají mírné obstrukce. Navíc Maročané vás bez těchto lejster na své území nevpustí zejména kvůli dříve bujarému dovozu ojetých aut z Francie. Než se vůbec dostanete z přístavu ven, musíte vyplnit velké množství nejrůznějších formulářů v arabštině a francouzštině, ale nebojte se, místní pohraničníci jsou na to zvyklí a pomůžou vám.

Pomoci vám budou chtít také všichni ostatní, co se potulují ať už ve Španělsku, nebo na marockém území, ovšem ty ignorujte. Jsou neškodní, chtějí jen bezpracně vydělat nějaké to euro. Hlavně jim nic nedávejte, například doklady od vozu. Nesmějte se, nebyli byste první ani poslední…

Naši první zastávku jsme si naplánovali do Agadiru v centrálním Maroku, tedy nějakých 800 kilometrů od přístavního města Tangier. Můžete jet po moderních dálnicích a za mýtné zaplatit 65 eur, nebo zvolit úsporu peněz a proplétat se místními naprosto parádními okreskami. To však zabere opravdu hodně času, jelikož marocké obce jsou delší než týden před výplatou a je jich většinou hned několik za sebou.

V Maroku překvapí kvalita místních komunikací, nejen dálničních, ale i těch nižší třídy. Musíte si jen zvyknout na všudypřítomné policejní kontroly, které s počtem ujetých kilometrů směrem na jih rostou geometrickou řadou. Maročtí strážci pořádku se rovněž vyžívají v aktivitě zvané měření rychlosti radarem. Měří se všude a poctivě. Podle našeho pozorování jde především o jakousi internacionální hru, ve které se zaměřují nejraději na cizince. Naše celkové skóre bylo pět pokut, z čehož dvě jsme usmlouvali, jednu uplatili, u další se policista spokojil s dvousetkorunovou bankovkou a poslední, jdoucí samozřejmě za mnou, mě odlehčila o 30 eur.

Na hranice se vyplatí přijet včas, protože nikdy nevíte, jak dlouho se na nich zdržíte. Dorazili jsme tedy s rozbřeskem a postavili se na začátek fronty osobních aut. I tak nás propustili až po dvou hodinách běhání od jednoho stanoviště ke druhému.

Z vyloženě turistického Agadiru, kde jsou ta nejznámější místa pro surfování v Maroku, vedla naše cesta zhruba 2 000 km přes Západní Saharu k mauritánským hranicím. Musím říct, že tahle oblast, které se v Maroku říká Jižní Maroko (na to si dejte pozor), a o niž mají zájem snad všichni z blízkého a dalekého okolí, je docela zajímavým místem, třebaže bydlet byste tu nejspíš nechtěli.

Nadšeného motoristu potěší především litr nafty za nějakých 13 korun, benzin vás vyjde asi na 15. O kvalitu paliva se bát nemusíte, jezdí tam všichni úplně v pohodě, jen filtry se mění častěji. Horší je to s dostupností AdBlue, které mají jen nahoře v Maroku.

Profil zdejších silnic lze označit jako jednotvárný, tedy úmorně rovný a zdánlivě nikde nekončící, ale zdejší komunikace zase umějí překvapit například písečným jazykem. Jeden takový jsem trefil ve tři ráno v rychlosti něco málo přes 100 km/h… YETI to naštěstí ustál s jistotou sobě vlastní.

Maroko a Mauritánie rozhodně nemají nejlepší vztahy, což zcela jasně dokazuje asi šestikilometrový pás území nikoho mezi oběma hraničními kontrolami. Momentálně je tahle pouštní pista pod správou OSN, díky níž už není zaminovaná. Okolí stále je, takže pokud chcete dojet domů v celku, nezkoušejte hledat lepší trasu.

Tamější genius loci umocňovaly desítky a desítky opuštěných aut, přičemž některé byly hrůzu nahánějící vraky, pozůstatky nešťastníků hledajících cestu minovým polem (bože, jak já měl sucho v krku), jiné byly na zdejší poměry parádní stroje, které jedna nebo druhá strana z nějakého důvodu odmítla pustit na svoje území.

Vojenská kontrola byla důkladná, avšak rychlá, stejně jako ta celní. Z míry nás vyvedli až u pasů, kde nám oznámili, že naše berlínská víza nejsou platná a že potřebujeme nová, opět za 240 eur. Chlapcům v Berlíně jaksi někdo zapomněl říct, že doma už půl roku platí pouze biometrická s fotografiemi a otisky vašich prstů. Kruci! Zkusili jsme menší odpor, ale bezúspěšně. Za nějaké čtyři hodiny jsme stáli na první policejní kontrole v Mauritánii lehčí o 240 eur, ovšem s další moc pěknou samolepkou v pase, která však, jak jsme později zjistili, platí pouze za vjezd. Jakmile ze země znovu vyjedete, musíte mít další. Ano, za dalších 120 eur na hlavu.

Mauritánie pro nás byla pouze tranzitní zemí, protože zde se opravdu surfovat příliš nedá, třebaže při cestě zpět jsme díky jedné Španělce vhodné místo objevili. Necelých 900 km pobřeží jsme ale dali na dvakrát, jelikož jízda v noci se zde nedoporučuje. V noci máte velkou šanci, že trefíte některé z neosvětlených aut – dobrá polovina všech vozidel světlomety prostě nemá.

Senegal je na první pohled jiná Afrika, člověk má po Sahaře zase pocit, že je v civilizaci. Kromě mužů se na ulicích vyskytují ženy a vpravdě velmi pohledné a nádherně oblečené.  Silnice jsou hladké a z kvalitního asfaltu, všude větší pohoda a například v Saint Louis, jednom z největších měst, jezdí jako taxi první generace vozů OCTAVIA a SUPERB. Kus za většími městy však sjedete z asfaltu opět do prachu a písku.

I přes daleko lepší silnice je zdejší doprava výrazně pomalejší. Zatímco přes Saharu a Mauretánii jsme měli průměr téměř 90 km/h, tady ani ne 50 km/h, protože na silnicích je prostě moc velký provoz. Pruhy zde neexistují a není problém narazit na řidiče, jenž si myslí, že i protisměrný pruh patří jemu. Ale jde si zvyknout.

Urazili jsme nějakých 7 000 kilometrů, abychom si zasurfovali na liduprázdných plážích a odměnou za naši snahu a vynaložené prostředky nám byl oceán plochý jako zrcadlo. Věřte tomu nebo ne, ale my měli prostě smůlu, nikde ani vlnka. Místní tvrdili, že je to divné, ale daný stav trvá už více jak týden. Říkali jsme si, že pár dní počkáme a třeba se dostaví řádný příboj – no, nedostavil. Takže jsme to po čtyřech dnech čekání otočili a stejnou cestou zamířili zpět na Západní Saharu a do Maroka, kde už nám Poseidon přál.

Spotřeba našeho vozu byla vskutku zajímavým úkazem. Díky severnímu větru, tedy spíše vichru, který nás provázel už od Západní Sahary, si dvoulitrové TDI vzalo každých 100 km přibližně 5,5 litrů nafty, takže oblíbené hlášky všech milovníků TDI se v praxi projevily jako reálné. Nejnižší zaznamenaná hodnota byla 3,1 l na 100 km, ale ta vydržela jen pár desítek kilometrů. Co na tom, že zpátky nás tentýž vítr nepřetržitě brzdil a spotřeba raketově narůstala.

Senegal je nádherná země, kterou jsme však jako surfaři nedobyli a já vážně přemýšlím o tom, že se tam vydám ještě jednou – letecky. Protože riskovat, že znovu pojedu takovou dálku kvůli tomu, abych se otočil a jel zpátky, se mi vážně nechce…