Proměnou prošel i interiér, který samozřejmě nadále používal mechanické a elektronické součásti z koncernové „zásobárny“, ale tentokrát již kompletně bez převzatých povrchových dílů. „U přístrojové desky jsme nadále ctili jednoduchost a snažili jsme se ji opticky co nejvíce odlehčit a zároveň rozšířit. K tomu nám pomáhala i vysoká středová konzola a rozdělení přístrojové desky na vrstvy. Velkou roli v optickém rozšíření sehrála třeba i dekorační lišta, která prochází přes celou přístrojovou desku až ke dveřím. Chromové orámování nízkých a širokých ofukovačů, rádií a ovládání klimatizace zase navozovalo pocit prémiovosti,“ popisuje filosofii Miroslav Jaskmanicki, který je autorem designu interiéru druhé generace.
Palubní deska podporovala dojem šíře vozu.
Detail, který tým designérů interiéru tehdy řešil, byl deštník, který byl překvapivým bonusem první generace. „Druhá generace se sice protáhla a stále měla vzadu rekordní prostor, ale přesto jsme vedli diskuse, jestli má být deštník víc záležitostí pro pasažéry vzadu, nebo vpředu,“ vzpomíná Jaskmanicki. Nakonec došlo k jeho přesunu do předních dveří, kde byl deštník k dispozici jak pro řidiče, tak spolujezdce. To si samozřejmě vyžádalo trochu nové pojetí výplně dveří tak, aby byl ve dveřích pro deštník prostor.
I druhá generace modelu Superb si udržela velkorysý prostor především u zadních sedadel.