5 pomocníků pro parkování bez nervů

Technologie jednoduchá, ale účinná. Má ji většina dnešních aut. Jde o ultrazvukové (někdy též elektromagnetické) senzory umístěné v zadním a často též předním nárazníku. Pomocí vysílání a přijímání vln dokážou „vidět“ překážku – jak se k ní auto přibližuje, pípání v kabině vozu se zrychluje; když přejde v nepřerušovaný tón, je na čase zastavit. To k překážce zbývá už jen asi patnáct centimetrů. Technologie Park Distance Control vznikla v sedmdesátých letech jako pomůcka pro nevidomé, první senzory v náraznících aut se objevily v roce 1982.

První pokusy s touto technologií se udály v 50. letech, moc se však neujaly a masivnějšího rozšíření se couvací kamery dočkaly až po roce 2000. V zadní části vozu – nejčastěji u madla kufru, je umístěná širokoúhlá kamera, která obraz přenáší na displej na palubní desce. Často se zobrazují také vodicí čáry, které ukazují ideální „trasu“ do parkovacího místa. 

Vyjet bezpečně z příčného stání pomůže Asistent vyparkování, který využívá senzory umístěné na zadním nárazníku. Kontrolky na palubním počítači nebo zvukový signál podle nich pak ohlídají, jestli se z boku neblíží jiný vůz nebo jestli za autem nejsou děti či nějaká překážka. Když je to potřeba, zasáhne i aktivní brzdění. Někdy podobné systémy spolupracují také s panoramatickými kamerami, kdy má řidič přehled o dění kolem celého vozu. 

Chytrý pomocník byl uveden v roce 2003 a od té doby probíhá jeho postupný vývoj. Automatické parkování umí pomocí senzorů a kamer určit, zda je mezi zaparkovanými auty dost místa pro váš vůz, kterým projíždíte kolem. Vůz pak na místo uměl nejprve pouze zacouvat jedním manévrem, přičemž řidič šlapal na plyn a brzdu a řadil. Dnes už tento pomocník umí přesné zacouvání na víc manévrů, parkování i do příčných míst pozadu a později i popředu, nakonec i automatické vyjetí z parkovacího místa. Postupně se také zmenšovalo potřebné místo i vzdálenost, kterou systém uměl nechat od překážek před a za vozem. Auto dnes umí také samo zabrzdit před nenadálou překážkou.