Nemrznoucí směs a halucinace
Teprve tady začínala pravá Sahara. Další úsek děsil 1 100 kilometry s jedinou zásobovací stanicí na půli cesty do Tabankortu. Mnozí cestovatelé zahynuli v poušti, když předtím ze zoufalství vypili poslední kapku vody z chladiče vozu. Ještě že Hanuš dostal na cestu dvě prkénka ze starého sudu, jimiž při zapadnutí mohl podložit kola. Nemusel tak vypouštět vzduch kvůli zvětšení styčné plochy pneumatik s terénem – a pak je v až 40stupňovém vedru opět ručně dohušťovat.
Do nejnáročnějšího úseku se vydal po důkladné kontrole vozu, promazání podvozku a seřízení brzd, se zásobou 173 litrů benzinu, 25 litrů vody, 3 litrů minerálky a 15 litrů oleje. Vezl o 52 litrů vody méně, než by podle bezpečnostních předpisů měl, ale nechtěl vůz přetěžovat. Náplň z chladiče přitom vypít nemohl, používal totiž nemrznoucí směs, která se tak rychle nevypařovala.
Interiér modelu Škoda 633 byl dobově prostý, ale zároveň funkční.
Z horka a únavy se za volantem brzy dostavily halucinace: fiktivní les, poletující bludičky. Nemluvný africký průvodce Bakik, který Hanuše v této části cesty doprovázel, však řídit neuměl. Přes súdánskou hranici pokračovala škodovka Velkou Markoubou. „Terén je tam strašný. Jsou to hrbečky trávy v hlubokém písku, vyplněné pískem do výše až 30 cm, tráva sama přesahuje často přes chladič. Její přeschlé vršky létají na čelní sklo a v záři světel působí to fantastickým dojmem vybuchujících prskavek,“ vzpomínal Hanuš.
Osmnáctistovka se světlou výškou 180 mm se často probíjela na vytočenou jedničku, s potlučeným podvozkem a karoserií se smýkala mezi pahýly stromů. Mlčenlivý Hanušův průvodce Bakik pil jen skromně, vždyť jen sedí a nepracuje. Přes Tabankort dojela výprava do osady Gao ve Francouzské Západní Africe: 1 300 km z Reggane zvládl Hanuš za 48 hodin místo obvyklých tří dnů.
Obálka publikace Na Škodovce 633 přes Saharu, kterou Jan Hanuš napsal po návratu z Afriky.