Co se vleče, neuteče
Vývoj vozu se vlivem centrálně řízeného hospodářství neúměrně protáhl až na dvanáct let. Škodováci přes všechny těžkosti svůj projekt s původním kódovým označením Š 979 zdárně dotáhli do konce. Na jaře 1956, kdy se vývojáři ve Vrchlabí pustili do práce, šlo přitom i ve světovém měřítku o progresivní koncepci se samonosnou jednoprostorovou karoserií. Ta se obejde bez tradičního rámu podvozku a odděleného motorového prostoru, zhoršujícího využití obestavěné plochy: výsledkem byl pozoruhodně prostorný a lehký automobil. V kategorii užitkových vozů dodnes není samozřejmostí nezávislé zavěšení všech kol dvanáctsettrojky, prospívající komfortu jízdy na tehdy často nekvalitních silnicích.
Sloužit ve své době mohla také jako mikrobus pro kapelu.
Konstruktéři navrhli nadčasově elegantní bionické tvary, důsledně zaoblenou karoserii s bohatým prosklením. První prototyp vyjel na silnice už v září 1956. Jenže automobilce se nedostávalo investičních prostředků na zavedení nové technologie samonosných karoserií, a tak Škoda zákazníkům prozatím nabídla nový model Š 1202 klasické koncepce – a podobu budoucí Š 1203 dál pilovala.
Interiér Škody 1203
V rámci unifikace se v připravovaném voze uplatnila řada osvědčených komponentů ze zmíněné „dvanáctsetdvojky“, včetně čtyřválcového zážehového čtyřválce OHV o objemu 1 221 cm3 a výkonu 49 koní (39 kW). Přístrojovou desku i zadní svítilny vůz sdílel s novou osobní Škodou 1000 MB.
Předchůdkyně — Škoda 1202