Život plný hudby a cukru

Lesní roh, dorty a kozí mléko: v den, kdy ji čeká velkolepý open-air koncert České filharmonie na Pražském hradě a ona vůbec poprvé
v tomto orchestru zahraje sólově, je Kateřina Javůrková naprosto uvolněná. Není divu – na trému není čas. Ten věnovala na odhalení svého životního příběhu.

22. 10. 2016 Životní styl DOBRODRUŽSTVÍ

Lesní roh, dorty a kozí mléko: v den, kdy ji čeká velkolepý open-air koncert České filharmonie na Pražském hradě a ona vůbec poprvé v tomto orchestru zahraje sólově, je Kateřina Javůrková naprosto uvolněná. Není divu – na trému není čas. Ten věnovala na odhalení svého životního příběhu.

Je jí pětadvacet. Hudební nástroj, kterému vládne, je však o dost starší. Kateřina Javůrková hraje na lesní roh dva roky v nejlepším domácím orchestru, České filharmonii. Vyhrála mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro 2013. Už to je ohromný úspěch, kterého na začátku kariéry dosáhne málokdo. Ale hornistka Kateřina Javůrková umí skvěle i spoustu dalších věcí: peče dorty na zakázku, denně nejméně jeden nebo dva. Má totiž v plánu si do dvou let otevřít cukrárnu v rodné vesnici západně od Prahy.

10:00

Je ráno, v den, kdy se koná tradiční open-air koncert České filharmonie na Hradčanském náměstí. Tento koncert je vrcholem jubilejní 120. sezony a vedle těch, kteří se přijdou podívat naživo (vstup je volný), ho budou v přímém přenosu sledovat i diváci České televize. A jak tráví dopoledne mladá dáma, na kterou se večer upne několik kamer a deset tisíc párů očí? Ráno si byla na hodinu zaběhat, proto nás vítá ve dveřích s mokrými vlasy a s borůvkovým cheesecakem v ruce.

Žije na bývalém statku s rozlehlou zahradou plnou vzrostlých stromů, květin a bylinek. „Nech toho,“ pokárá mlsnou kozu, která se zrovna vrhá na růže. Z kdysi velkého hospodářství jejích prarodičů jim zůstal pes, králíci a jedna koza chtivá vyplenit opečovávanou zahrádku. Sedíme pod ořešákem s kávou servírovanou ve starých ručně malovaných hrnečkách a Kateřina nám vypráví svůj příběh o cestě k lesnímu rohu.

„Náš táta byl nadšený amatérský muzikant, hrál na trubku. Možná si svůj nesplněný životní sen chtěl realizovat skrze děti a opravdu se mu to povedlo. Já i můj bratr Jirka se totiž živíme muzikou. Samozřejmě jsem jako malá holka, která nejdřív hrála na píšťalu, toužila po příčné flétně. Když mi bylo asi devět let, táta mě přivedl ke kamarádovi, který hrál v orchestru na hornu, strčili mi ji do ruky, ať to zkusím. Tenkrát jsem asi byla ještě moc malá na to, abych se vzpírala, ale dnes jsem za to ráda, horna mi sedí.“ Kateřina při vyprávění drží v ruce lesknoucí se nástroj něžně jako by byl živý. A člověk má pocit, že k sobě opravdu patří. „K tomu nástroji totiž musíte mít vztah, musí se vám líbit, dělat vám radost.“

„Chodila jsem do Základní umělecké školy Na Popelce, ale při vybírání střední školy jsem trochu váhala, jestli jít na klasické gymnázium, nebo se opravdu vydat na hudební dráhu a přihlásit se na konzervatoř. Ta nakonec vyhrála a vloni jsem dostudovala AMU.“ O svých úspěších se zdráhá vyprávět, přitom má být na co hrdá. V ansámblu České filharmonie patří mezi nejmladší muzikanty. Zhruba čtrnáct dní v měsíci je na zájezdu někde po světě. V Japonsku, Číně, Americe…

„Někdo si myslí, že když se člověk jednou naučí na nějaký nástroj, tak už to prostě umí a má vystaráno. Ale tak to nefunguje. Je to jako u sportovců – pořád musíte trénovat, jinak vypadnete z formy. Ani nejlepší maratonec se nemůže přihlásit do závodu, aniž by se předtím pravidelně připravoval. U horny je nejdůležitější trénovat pusu a svaly kolem ní. Hodina hraní denně je naprosté minimum, večerní koncert nebo zkoušky s orchestrem do toho nelze započítat. Neexistuje, že bych odjela na dovolenou, kde bych netrénovala a po příjezdu měla odehrát koncert.“

14:00

Odpolední slunce se prodralo už i pod ořešák, a tak Kateřina míří do kuchyně, kde ráda tráví čas a především zde nejraději cvičí. Probírá se různými notovými partiturami. Letos na podzim ji čeká nejprestižnější soutěž pro dechové nástroje, ARD International Music Competition v Mnichově. „Já už jsem se do žádné soutěže hlásit nechtěla, ale letos je soutěž věnovaná právě hornistům. Předepsaný program je blízký mému aktuálnímu repertoáru a řekla jsem si, že to bude má poslední soutěž v životě. Nepojedu na dovolenou a budu muset trénovat celé léto nejméně čtyři hodiny denně. Většina z osmi předepsaných skladeb je zpaměti a některé mají třeba patnáct minut…“ Večerní sólo Dukasovy Villanely, které s Českou filharmonií přednese vůbec poprvé, umí samozřejmě nazpaměť. „Nejtěžší je úvod, je tam těžká fanfára, a když se mi nepovede, budu pak nervózní, navíc tato skladba koncert zahajuje.“ Nemusíme ani moc naléhat a Kateřina ji zahraje jen pro nás. Horna se rozezní a kdo si lesní roh spojuje pouze s mysliveckou tancovačkou, byl by překvapený, jak něžně v rukách mladé hornistky zvoní.

15:00

Čas se pomalu nachýlil, v 5 hodin odpoledne už musí stát na provizorním podiu u Pražského hradu a sladit se s orchestrem, a proto se teď musí připravit. Kateřina s sebou balí decentní černé šaty s jemnou krajkou na ramenou a pak, těsně předtím, než usedne do ŠKODY SUPERB a vydá se na koncert, musí ještě podojit kozu. „S ohledem na mou práci se nemohu naplno starat o žádné vlastní zvíře, koza je spíš naší mámy, ale ta má teď dovolenou a kozu dojím dvakrát denně já. A protože se z koncertu vrátím někdy po půlnoci, budeme to muset zvládnout ještě teď,“ směje se Kateřina, zkušeně usedá ke koze a během pár minut nadojí připravenou nádobu. Šikovné ruce mladé dámy tedy bravurně zvládají jak těžké hudební partitury a pečení nádherných dortů, tak i dojení.

17:00 - 22:00

Přesně na čas se na Hradčanském náměstí setkává s kolegy na podiu a následuje hodinová zvuková zkouška, poté oblékání, česání a líčení. To uteče neskutečně rychle a zvony na nedalekém loretánském kostele oznamují, že je osm hodin večer, tedy čas, kdy koncert začíná. V tu chvíli už jsou všichni muzikanti, včetně Katky, na svém místě. Malá nervozita k tomu patří. Když po úvodním slovu moderátora Marka Ebena Kateřina přichází před šéfdirigenta a zvedá k ústům hornu, publiku se zatajuje dech. Zazní obávaná fanfára. Dokonale a zcela bezchybně. Publikum tleská, Kateřina dostává květiny. Zvládla to. Po půldruhé hodině koncert končí a nad náměstím zapadá slunce. Tohle byl opravdu dlouhý den. „Jakmile jsem si tam před všechny stoupla, nebyla jsem už ani trochu nervózní. Byl to nádherný zážitek a jsem moc ráda, že se mi to povedlo,“ usmívá se Kateřina a dává si doušek oroseného piva. V ruce stále něžně drží svou hornu.

Kateřina Javůrková

Kateřina Javůrková (25) začala hrát od útlého věku na píšťalu, v devíti letech si vyzkoušela hru na lesní roh. Studium hry na hornu odstartovala v ZUŠ Na Popelce a pokračovala v něm na Pražské konzervatoři. Letos úspěšně ukončila studium na Akademii múzických umění v Praze, během kterého ještě absolvovala stáž na Pařížské konzervatoři. Vyhrála mnoho hudebních soutěží, například mezinárodní žesťovou soutěž v Brně, kde opakovaně získala 1. cenu a v roce 2013 titul absolutního vítěze. V roce 2009 vyhrála 1. místo na mezinárodní soutěži Federico II di Svevia v Itálii a v roce 2011 se stala absolutním vítězem na Mezinárodní interpretační soutěži lesního rohu v rámci festivalu Moravský podzim. Dosud největším soutěžním úspěchem je 1. cena a titul laureáta v respektované mezinárodní soutěži Pražské jaro 2013. V témže roce ji přijala Česká filharmonie a je zakládajícím členem souboru Belfiato Quintet. Je svobodná a žije ve Středoklukách západně od Prahy.