Jen pár škrábanců a tlumič, nic víc
To, že oba partneři dojeli z Nizozemska do Jižní Afriky a zpátky v elektromobilu, dokazuje, že cestovat se dá i takto udržitelně. „Jízda na elektřinu je ve srovnání se spalovacími motory prostě jiná. Jak sami vidíte, všechno je možné. Pro nás se z elektřiny stalo něco běžného. Člověk si na tenhle způsob musí zvyknout. Žijeme ve světě, kde je elektřina prakticky všude. A všude se taky s její pomocí dostanete. Nebo si vezměte solární nabíjení. Neměli jsme s ním žádné zkušenosti a vyzkoušeli jsme si ho jen dvakrát, než jsme se vydali na cestu. Začali jsme v Maroku, a než jsme z něj vyjeli, připadalo nám už naprosto normální. Člověk si musí zvyknout na změny a musí se přinutit k tomu velkému skoku a být otevřený novým věcem. Je to ale mnohem snazší, než si lidé myslí,“ přemítá Renske.
Cestovatelé si zatím speciálně vybavený vůz nechají na přednáškové turné, ale časem asi zamíří do Škoda Muzea.
Jaké mají dobrodruzi plány po návratu do normálního evropského života? Na programu je rodina, přátelé, Vánoce a konec roku. O dalších cestovatelských plánech zatím nepřemýšlejí, ale přiznávají, že příští rok se budou chtít o svůj příběh podělit. A možná i inspirovat ostatní, aby podnikli něco podobného. Takže přednášky, možná i kniha? „Ano, na obojím pracujeme. Máme co vyprávět,“ odpovídají unisono.
Cestou domů se na pár dní zastavili v Mladé Boleslavi, prohlédli si továrnu, kde bylo jejich auto vyrobeno, a setkali se s členem představenstva Škoda Auto Martinem Jahnem. Ten jim jako památku na další navštívenou zemi nalepil na auto českou vlajku.
Člen představenstva Škoda Auto Martin Jahn na auto nalepil českou vlajku.
Expediční vůz také ve svém rodišti prošel důkladnou servisní prohlídkou. „Když technik připojil vůz k počítači, opatrně se zeptal: Uvědomujete si ale, že je to auto s náhonem na zadní kola, a ne na všechna čtyři? Jistěže víme, že je to auto s pohonem zadních kol, ale lidi si mysleli, že abychom tohle všechno dokázali, musíme mít prostě auto s náhonem na všechna čtyři kola. Vyskytl se jeden jediný problém: na posledních kilometrech po zvlněných silnicích se nám rozbil tlumič, takže auto pokulhávalo ještě 500 kilometrů do přístavu v Keni a pak dalších 2 000 kilometrů z Řecka do Česka. Auto je těžké a prostě se mu nelíbily špatné africké štěrkové cesty a tlumič vypustil duši,“ říká Maarten a dodává, že kromě toho nemuseli za celou dobu řešit jediný technický problém.
„Překvapuje nás to, protože jsme autu fakt dali co proto. Krycí plech podvozku je jen poškrábaný a trochu promáčknutý. Ale nic víc, teda krom prasklého čelního skla. Nedělala se žádná údržba, jen jsme pravidelně doplňovali kapalinu do ostřikovačů. A vyměnily se nějaké drobné plastové díly karoserie. Ale jádro auta je tak odolné! Nemuseli jsme dělat vůbec nic. Mě nejvíc stresovala přeprava auta do Evropy. Odpojili jsme dvanáctivoltovou baterii, takže se automaticky odpojila i vysokonapěťová baterie. Nejdřív jsme zajeli do kontejneru a odpojili je a já si říkal: Dobře, bude to šest týdnů v kontejneru, jak to bude fungovat, až to zase připojíme? Ale já si prostě vlezl do auta a vyjel jsem s ním, jako kdyby se s ním naposledy jezdilo včera!“
Cesta lodí do Evropy začíná – nakládání do lodního kontejneru.
Co se stane se speciálně upraveným autem a jeho vybavením, jako jsou solární panely? „Zatím nevíme, co uděláme. Zpočátku si všechno necháme, protože se chceme podělit o svůj příběh a je mnohem snazší si vysvětlit, jak co funguje, když se to dá okamžitě ukázat. Ale ještě nevíme, co s autem a celou sestavou potom uděláme. Možná ho nabídneme Škodovce, třeba se to bude hodit muzeu. Ale uvidíme,“ říká Renske.