Můj život s autem: Když to jde, ráda na to šlápnu

Velvyslankyně ČR v Nizozemsku Jana Reinišová má v oblibě silná auta. I když ji vozí osobní řidič, při každé příležitosti si s chutí sama sedne za volant. Jaké zkušenosti zatím posbírala na cestách?

17. 7. 2018 Životní styl LIDÉ

O vůz se stará řidič Jan Stejskal, který je na ambasádě současně také správcem, domovníkem a kuchařem. „Vaří stejně dobře, jako řídí,” směje se Jana Reinišová. Protože to sama nemá ráda, snaží se mu do řízení nemluvit, ale i tak dává pozor na dění kolem. V Nizozemsku totiž představují velké riziko řidiči skútrů, kteří mohou jezdit v pruhu pro cyklisty, ale jsou mnohem rychlejší a nevypočitatelnější. Když se člověk před odbočováním vpravo podívá do zrcátka, raději se třikrát ubezpečí, že ho nepodjíždí motorka.

Řidiči v Nizozemsku přijdou Reinišové ohleduplní. „Problém jsou cyklisté,“ upozorňuje velvyslankyně s tím, že ti tady „mají přednost“ vždycky. Stává se, že vám vyjedou zleva či z vedlejší ulice a řidiči na to musí včas zareagovat. V Nizozemsku totiž platí, že při bouračce auta s kolem jde vina obvykle za řidičem. „Když za mnou přijede návštěva, nevím, jestli mám mít větší strach o ty, co chtějí jezdit autem, nebo chodit pěšky, protože zatímco auto chodcům na přechodu – a běžně i mimo něj - zastaví téměř vždy, cyklisté až na malé výjimky nikdy,“ varuje Reinišová.

Pokud to zrovna neodporuje protokolu, sedí vedle svého řidiče. I když se jede ke králi, přesedá na zadní sedadla až na odpočívadle před Amsterdamem. „Většinu času jsem strávila v autě za volantem a mám to takhle raději,” vysvětluje paní Reinišová.

Při cestě k panovníkovi do královského paláce v Amsterdamu vozí na limuzíně českou vlaječku. Král pro všechny velvyslance pořádá novoroční recepci a jednou za rok je zve na slavnostní večeři. Kromě toho bývá vlaječka předepsána pro účast na dalších významných akcích, jako byla například oslava 20. výročí Organizace pro zákaz chemických zbraní, v níž Jana Reinišová nyní vykonává funkci předsedkyně výkonné rady. Dodnes si při prudkém brzdění často vybaví scénu ze svého prvního dne v autoškole.

ŠKODA 125

Jejím prvním autem byla ŠKODA 1000 MB, na níž vzpomíná dodnes. Po pár letech přesedla do vozu ŠKODA 125. Stopětadvactíka jí vydržela čtyři roky. Jednoho rána přišla k autu a místo něj tam zbyla louže. Někdo ho k ránu ukradl...

Auto se nenašlo a vzhledem k tomu, že sehnat před Sametovou revolucí v Československu auto nebylo vůbec snadné, koupila si Reinišová z druhé ruky vůz ŠKODA FAVORIT. Proti odcizení ho měla zajištěný pákou na volant a dvojím vypínáním elektřiny. Když chtěla odjet, musela otevřít motor, zapnout elektřinu v motoru, zapnout elektřinu v autě, sundat páku a pak teprve nastartovat. I další její vůz byl značky ŠKODA, tentokrát FELICIA.

ŠKODA FAVORIT

Při vzpomínkách na své první roky za volantem paní Reinišová říká, že to bylo jako z jiného světa, protože v té době ještě mnoho žen za volantem nejezdilo. Mnohokrát zažila situaci, kdy chlap neunesl, že ho předjíždí žena, a místo, aby udržoval stálou rychlost, šlápl na plyn a nechtěl ji pustit před sebe. „Zase to mělo výhodu u policistů - ženská za volantem měla vždycky lepší vyjednávací pozici,” směje se Reinišová. Říká však, že se vždy snažila předpisy dodržovat, aby nezavdala záminku k zastavení. Dnes už se jí nic podobného nestává.

Ať už jezdila jakýmkoli vozem, vždy jezdila ráda. „Řídím od svých osmnácti a vždycky jsem dojela. Nestěžuji si na žádné z aut,” říká.

1. Jak probíhá váš pracovní den?
Svůj pracovní den dělím na čas strávený v kanceláři a na různých jednáních a schůzkách. Vyjíždíme i mimo Haag a samozřejmě k mé práci patří i účast či organizování řady společenských, kulturních či ekonomických akcí. Rovněž se často účastním zasedání mezinárodních organizací, kterých je v Haagu mnoho a v nichž rovněž zastupujeme ČR. Nejvíce mě v současné době zaměstnává Organizace pro zákaz chemických zbraní, kde jsem nyní předsedkyní její výkonné rady. Tato organizace je velmi úspěšná, pod jejím dohledem se povedlo zlikvidovat 96 procent deklarovaných chemických zbraní na celém světě. Dokonce za to dostala Nobelovu cenu míru. Přesto se chemické útoky na některých místech znovu objevují a atmosféra na jednáních tak přituhuje.

2. Jak jste se stala diplomatkou?
Pracovala jsem v oblasti mezinárodní vědecko-technické spolupráce a po rozpadu Československa jsem přešla na Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Tam jsem nejprve měla podobnou agendu, ale záhy jsem přešla do odboru Evropských společenství a v různých funkcích prošla celou anabází vyjednávání o členství České republiky v EU. Po vstupu do EU jsem pět a půl roku zastupovala ČR v Bruselu jako zástupkyně stálého představitele ČR při EU a pak čtyři roky v Praze jako vrchní ředitelka Sekce právní a konzulární na ministerstvu zahraničí. Odtud jsem se přestěhovala do Haagu jako velvyslankyně ČR v Nizozemsku.

3. Co máte na své práci ráda?
Těší mě, že mohu přispět k dobrému jménu České republiky v Nizozemsku a snad i v Evropské unii. Je to práce rozmanitá a pořád se v ní člověk seznamuje s něčím novým. Pokud se bavíme o EU, je jasné, že není dokonalá (co je?), ale je dobré si uvědomit, co by nastalo, kdybychom v ní nebyli. Když pominu bezpečnostní ukotvení (spolu se členstvím v NATO), máme díky ní řadu dalších výhod. Máme zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, máme široký jednotný trh 28 členských států a společně se snáze vyjednává s dalšími zeměmi. Lidé se dnes mohou svobodně rozhodnout odjet studovat nebo pracovat po celé Unii, hranice překročí, aniž by si toho všimli, a v neposlední řadě se podívejte na naši životní úroveň nebo na peníze, které dostáváme z evropských fondů. Nejsme na tom vůbec špatně - jsme na 88 % průměrného hrubého národního důchodu EU. Když jsme vstupovali do Unie, bylo to šedesát. Myslíte si, že bychom to bez členství v EU měli? Já myslím, že ne. I když brbláme a některé věci se nám oprávněně nelíbí, pořád si myslím, že Unie je pro nás obrovským plusem.

4. Splnila jste si svůj řidičský sen?
Vždycky jsem se chtěla projet tankem, což se mi zatím nepodařilo. Ale řídila jsem třeba traktor.

5. Vzpomínáte si, kam jste poprvé jela se svým prvním autem?
To už nevím, někde kolem bydliště. Moje první auto byla ŠKODA 1000 MB. Byl to perfektní vůz, na který vzpomínám dodneška. Měli jsme ho doma skoro dvacet let. Pak jsme ho dali známému, který si ze dvou aut vyrobil jedno pojízdné.

6. Co byste dělala, kdyby neexistovala auta?
Chodila pěšky a využívala toho, co by bylo k dispozici. Tady to mám na ambasádu pouhých patnáct minut chůze a tak se většinou každé ráno a večer velmi ráda projdu.

8. Čeho se v autě nejvíc bojíte?
Bezohledných řidičů. No a co nemám ráda? Třeba zácpy - někdy se mi cesta z Prahy do Haagu protáhne třeba i o jednu až dvě hodiny. Nerada příliš bloudím - ještě před rozšířením navigací byl třeba velký rozdíl mezi velmi přehledným dopravním značením v Německu a horším v jiných státech. Ale vzpomínám si, že počátkem 90. let jsem se trochu ztratila na dovolené tady v Nizozemsku - ale to mělo i své kouzlo – například jsem zajela na uzounkou silničku pod úrovní moře a bylo to krásné...

9. Máte s autem nějakou vtipnou historku?
Těch by bylo víc. V Bruselu jsem měla služební vůz ŠKODA OCTAVIA, s nímž jsem jezdila hlavně po městě. Tak jsem využila příležitosti při jedné pracovní cestě do Lucemburku, abych se projela i po dálnici. V Lucemburku jsem pak zajela do podzemních garáží. Dost mě překvapilo, když jsem tam kromě vyhrazeného stání pro invalidy našla i rezervé pro ženy. Tak jsem bez váhání sjela o patro níž a zaparkovala mezi „normální“ auta.