Nóra Egri: Jedenáctiletá blondýnka míří do profi hokeje 

Modrooká blondýnka se smyslem pro humor miluje hokej. Jsou tam i kluci – no a co? Nóra z Budapešti se nenechá vyvést z rovnováhy. Ani na ledové ploše, ani přestěhováním z Maďarska do Severního Irska. Co žene malou hokejistku kupředu?

6. 12. 2018 Životní styl LIDÉ

O překonávání překážek se napsaly stovky motivačních knih. Nóra Egri nečetla žádnou z nich. Nemá na to čas. Navíc je jí teprve jedenáct. Ve věku, kdy se jiné dívky teprve rozhlížejí po světě, má Nóra jasno – chce být hokejovou profesionálkou. Chce se stát hvězdou, která dobude zimní haly v Kanadě nebo v Rusku. Zatímco ostatní o kariéře sní, ona už léta tvrdě trénuje. Třikrát týdně po škole jede na stadion a domů se vrací až v noci. Pak skočí do pyžama a jde spát. Ráno ji zas čeká škola a o víkendech zápasy.

Když naskočí na led, proud chladného vzduchu nadhodí dlouhé blonďaté vlasy svázané do koňského ohonu, který jí kouká z helmy. Na první pohled je to jediný způsob, jak poznat, že je Nóra holka. Od hlavy až po brusle je oblečená v hranatých hokejových chráničích a na ledě trénuje s kluky. Nikdo ji nešetří a nikdo jí nic neulehčuje.

Někdy se stává, že se jí na trénink moc nechce, ale Nóra už dávno zjistila, že jakmile si zašněruje brusle, všechno ostatní vypustí z hlavy. „Hokej mám hrozně ráda. Strašně moc. A taky špagety! A školu!” říká s dětskou rozpustilostí v hlase. Když se její oči setkají s máminými, zastaví se a rychle se opraví: „A taky svou rodinu.” S bruslemi na nohách se vyšplhá na střídačku a jako tučňák se kolébá až k mámě, s níž se dlouze obejme. Právě jí vděčí za to, že se může věnovat svému vysněnému sportu.

Rodina bez hokejové tradice

Nóřina maminka Adrienn Molnár jako dítě tančila balet, a tak v hloubi duše doufala, že se aspoň jedna z dcer vydá stejnou cestou. Jenže starší Dalma propadla šplhání po lezecké stěně a drobná Nóra se dala na sport pro tvrdé chlapy. Svou vášeň objevila náhodou, když jí bylo pět. Spala u své kamarádky a její rodiče vzali holky na hokejový trénink. Nóře se sport moc líbil. Jakmile vlezla na led a sklouzla se, věděla, že tohle ji bude bavit. Hned jak se vrátila domů, řekla mámě, že by si moc přála mít vlastní hokejovou výbavu. Jenže nová byla opravdu drahá, a tak si ji na začátek půjčila od klubu, aby se ukázalo, jestli ji hokej za chvíli neomrzí. Neomrzel.

Od té doby Nóra nepřestala hrát až na pár měsíců nucené přestávky kvůli zlomené ruce. Upadla na led, ale nikdo nic nezpozoroval, protože bruslila až do konce tréninku. Teprve když se vysvlékla z hokejových chráničů, ukázalo se, že má ruku nateklou a ohnutou. Jestli to bolelo? „Už si ani nepamatuju. Asi ne, nebo jsem možná byla v šoku, když jsem s ní vydržela hrát ještě další půlhodinu,” směje se Nóra a něco si s maminkou prohodí v maďarštině.

„Jsou to asi tři roky. Naštěstí to bylo kolem Vánoc, kdy se moc netrénuje, takže Nóra o moc nepřišla,” upřesňuje maminka Adrienn, která pracuje jako úřednice v bance. Rodačka z Budapešti dostala před rokem a půl nabídku přejít v rámci banky na lepší pozici v Belfastu. Pro ni to znamenalo přestěhovat se z Maďarska i s oběma dcerami.  „Jako první mi blesklo hlavou, jestli tam mají zimní stadion a dost kvalitní tým, aby měla Nóra kde hrát,” vzpomíná Adrienn, která se s trenérem Junior Belfast Giants osobně domluvila ještě před tím, než podepsala smlouvu o svém pracovním přestupu do banky v cizí zemi. „Jinak bych sem ani nešla,” směje se Adrienn, pro níž jsou její dcery vším.

Nový život

Začátky byly spíš těžké než snadné. Adrienn měla sice jistou práci v bance, ale i pro ni bylo v Belfastu všechno cizí. V Maďarsku nechala nejen své vzpomínky, ale i otce svých dcer, s nímž se před časem rozešla. I kdyby měla auto, stejně by se bála řídit, protože se v Severním Irsku jezdí na opačné straně. Hokejové tréninky beztak začínaly dřív, než končila směna v bance, a tak Nóra musela dojíždět na stadion taxíkem. „Bylo to drahé, doopravdy drahé, ale jinou možnost jsme neměli,” vzpomíná Adrienn s tím, že malou Nóru doprovázela její o tři roky starší sestra Dalma. Dneska už je všechno jinak. Adrienn si pořídila vlastní auto a už skoro čtyři měsíce řídí bez nehody. Zvykla si na místní provoz, a tak Nóru vozí pravidelně na tréninky i zápasy. „Auto nám hodně usnadnilo život,” říká.

„Někdy cesta trvá dvacet minut, ale když se udělá zácpa, vyjde to klidně na tři čtvrtě hodiny,” popisuje Nóra pravidelné dojíždění za svým snem. V týmu zastává roli levého nebo pravého křídla. „Jsem dobrá a rychlá,” myslí si. Trenér ji nasazuje téměř do všech zápasů. Hraje se skoro každý víkend a často se musí cestovat. Za svůj nejlepší výsledek Nóra považuje utkání proti Solway Sharks ve Skotsku, kdy její tým bodoval jen jednou – když Nóra dala gól. Návraty ze zápasů stráví obvykle tím, že mluví o hře. Vydrží to klidně hodinu. Vypráví o tom, co se stalo, co kdo udělal, co kdo neudělal nebo co měl udělat lépe. Hokej vnímá hlavně takticky, což může být způsobené i tím, že od malička hraje šachy. Vždy myslí dopředu na každý možný krok, který může od soupeře očekávat.

Budoucnost v Rusku nebo v Kanadě 

Houževnatost získaná dlouholetým tréninkem pomáhá Nóře i v běžném životě. Poté, co se přestěhovala do Belfastu, se setkala s jiným systémem školství a aby se dostala na střední školu, musela projít vstupními testy. Protože základní škola končí ve Velké Británii už v jedenácti letech, ukázalo se, že Nóře chybí celý jeden ročník, a tak se během intenzivní čtyřměsíční přípravy musela doučovat každý den až do desíti večer. V šest ráno pak zase vstávala, aby pokračovala v doučování a stihla být včas ve škole. A to všechno v angličtině. V den vyhlášení výsledků přijímacích zkoušek na Aquinas Diocesan Grammar School nastal v celé rodině smutek. Adrienn si hodnocení vysvětlila tak, že Nóra skončila až na 92. místě. Druhý den se Adrienn vydala za Nóřiným profesorem a všechno se vysvětlilo. Nóra ve skutečnosti dosáhla 92 % správných odpovědí a do ročníku se dostala jako osmá nejlepší ze všech přihlášených žáků. „Myslím, že Nóra má doopravdy kuráž, která ji žene dopředu,” myslí si její maminka.

Nóra má ve škole nejraději biologii, fyziku, chemii, umění a design. I když je pro ni vzdělání velice důležité, svou budoucnost vidí v hokeji. Uvědomuje si, že nejpozději za čtyři roky se z kluků v jejím týmu začnou stávat muži a budou přirozeně silnější. Nóře nezbyde nic jiného než hledat místo v čistě ženském družstvu v Kanadě nebo v Rusku, odkud pochází její vzor Ilja Kovalčuk. Uvidíme ji jednou na utkáních severoamerické série NWHL nebo ruské ženské ligy ŽCHL? Kdybychom si teď mohli vsadit, řekli bychom, že ano. 