Isabelle Beckersová:
Teď je mým cílem olympiáda

Vysoká, usměvavá cyklistka z Belgie s vizáží top modelky se ve svých třiceti rozhodla, že začne závodit na silničním kole. Ve svých pětatřiceti letech objíždí podniky světového poháru, má za sebou angažmá v profesionálním týmu a nyní pokukuje po nominaci na olympiádu v Tokiu. Pravda, nebo fikce?

Pravda je, že Isabelle začala sportovat asi v deseti. Už jako holka propadla atletice a veškerý volný čas trávila na stadionu. Ukázalo se, že jako sprinterce jí nejvíc sedí čtyřstovka. Dodnes si vybavuje větu svého prvního trenéra, který ji ujistil, že když ji budou bolet tréninky, závody už budou hračka. „Zjistila jsem, že musím být disciplinovaná,” říká dnes pětatřicetiletá Belgičanka z Bolderbergu ve vlámské části země kousek od hranic s Nizozemskem.

Chronické bolesti

Jenže atletika je krutá. Jen málokterý sprinter neví, jak bolí natažené hamstringy. Svalstvo na zadní straně stehen je od přírody nedokonale vymyšleno a má tendenci se při námaze přetahovat. Při dlouhodobějším přetížení se dostaví chronický zánět, kterého se člověk těžko zbavuje. Každý trénink byl pro Isabelle těžší a bolestivější. Protože hamstringy dostávají nejvíc zabrat ve sprintu, postupně přecházela na delší vzdálenosti. Začala běhat osmistovku, později přespolní běhy. Jako teenagerka věřila, že zvládne všechno a nehodlala si nic odpírat. Milovala muziku, objížděla hudební festivaly, ráda si s kamarády vyrazila na párty.

Mezitím studovala a stala se učitelkou tělocviku. Nohy bohužel bolely čím dál víc a Isabelle ve svých sedmadvaceti přemýšlela, co s tím. Kamarádi už jí delší dobu říkali, ať si koupí kolo a jede se s nimi projet. „Tak jsem to zkusila,” vzpomíná Isabelle, která si nechala poradit s výběrem a vzalo ji to tak, že se záhy sama za sebe přihlásila na závod Tour of Flanders. V té době v televizi zachytila inzerát, který zájemcům sliboval, že se můžou pod dohledem trenéra připravit na polovičního Ironmana s půlmaratonem. Nebylo to pro každého, všichni uchazeči museli projít výběrem. Isabelle testy zvládla a přihlásila se na svůj první závod. Po dvou letech zjistila, že cyklistika jí jde ze všech disciplín nejlépe, a tak se rozhodla pro další krok. Tentokrát už čistě s kolem.

Co je nejtěžší?

Lidé se jí často ptají na srovnání triatlonu a cyklistiky. „Každý tipuje, že triatlon je z těchto dvou sportů bolestivější a těžší, ale doopravdy to tak není,” říká Isabelle, která se v roce 2015 stala posilou profesionální stáje Lotto Soudal Ladies. Výhodou triatlonu podle ní je, že si každý může zvolit vlastní tempo a to si držet, aby předešel případným křečím. „V silniční cyklistice musíte sladit tempo s ostatními, protože jinak odpadnete a závod pro vás končí,” popisuje Isabelle a poukazuje na utrpení, které mají ve tváři zapsané závodníci Tour de France na chvostu pelotonu. Isabelle se čím dál víc snažila probojovat dopředu a ukázat se tam během závodů tak často, jak jen to bude možné.  

Za běhu zjišťovala, o čem profesionální cyklistika je. Na začátku vám nikdo neřekne, že prvních pár závodů pravděpodobně nedokončíte, protože je to doopravdy zlé. „Musíte se naučit správně jíst a pít, protože jinak přijde krize a konec. Taky se musíte naučit správně oblékat,“ dodává Isabelle. Náročné je to hlavně v zimě, kdy na startu drkotáte zubama a jakmile se rozjedete naplno, je vám zase vedro. Hodně se naučila od svého tehdejšího přítele, australského cyklisty Adama Hansona, který žije v České republice. „Adam mě zasvětil do závodní taktiky a vysvětlil mi, jak se pohybovat v pelotonu a jak správně trénovat. Dodnes jsem mu neskutečně vděčná za to, co pro mě v cyklistice udělal,” říká Isabelle.

Rub a líc profesionální cyklistiky

Na profesionální cyklistice je podle ní nejtěžší, že se člověk musí permanentně udržovat na vrcholu. Týká se to i případů, kdy vás vyberou do závodu na poslední chvíli, což se stává opravdu často. Tímhle způsobem nemůžete být nikdy dost připravení. Přitom stačí nebýt jednou ve správné kondici a příště už nemusíte dostat šanci. „Jednoduše si vás už nevyberou,” říká Belgičanka, která během své profesionální kariéry bojovala i s tím, že měla dlouho roli týmové pomocnice. „Jakmile si na to ostatní zvyknou, je těžké vykročit se svého stínu,” vysvětluje. V cyklistice je to podle ní podobné jako v jiných sportech. „Začít v pozdějším věku je o moc těžší než v dětství, protože už si nikdy dokonale neosvojíte techniku. Slabší techniku pak musíte vyvažovat mnohem větším úsilím,” říká.

Nové výzvy

Sport ji naučil i to, jak překonávat překážky v běžném životě. I když lidi říkají, že něco není možné, Isabelle si řekne, že to prostě dá. V době, kdy pracovala jako prodejkyně pro firmu působící ve zdravotnictví, bylo jejím úkolem setkávat se s lékaři a nabízet jim své produkty. Když doktor nebyl úplně laskavý nebo přívětivý, protože jí neznal a nedůvěřoval jí, Isabelle se hned nevzdala a zkusila se prosadit jindy. Vrátila se a zkusila vyjednávat znovu. „Nové dny přinášejí nové příležitosti,” směje se Isabelle. Mít nějaké vzdělání a pracovní alternativu vedle sportu považuje za důležité bez ohledu na to, jakou disciplínu člověk dělá. „Když zjistíte, že vám to už ve sportu nejde, máte pořád kam jít a váš život nekončí,” říká Isabelle.

Momentálně se nejvíc soustředí na dráhovou cyklistiku. „Individuální i týmový stíhací závod má blízko časovce, což je moje oblíbená disciplína v silniční cyklistice,” říká Isabelle, která se chce kvalifikovat na Olympijské hry v Tokiu. „Vím, že to nebude lehké a že mám jen malou šanci, ale je to moje poslední příležitost,” svěřuje se s tím, že olympiáda byl už její dětský sen. „I když se to nepovede, chci mít pocit, že jsem pro to udělala všechno,” říká Isabelle. Přiznává, že za pět let už s největší pravděpodobností nebude závodit. I poté by ale chtěla zůstat v cyklistice. Chce se věnovat horským kolům, možná psát blog, jaký momentálně připravuje pro cyklistickou značku. Jejím snem by pak bylo komentovat závody pro sportovní televizi. „Nebráním se ničemu a mám ráda nové výzvy,” říká. Když vidíte jiskru v jejím oku, je snadné věřit, že se jí to podaří.