Kalle Rovanperä:
Jezdím, abych vyhrával

Když přichází, z pod hluboce naražené kšiltovky svítí přimhouřené, soustředěné oči. Má tvář kluka, kterého by někdo tipoval na školáka, ale znalci motorsportu vědí, že je to rozený závodník s touhou vítězit. Říkají, že se v něm mísí přírodní talent s neskutečnou zkušeností. Ve svých osmnácti má v závodních autech naježděno to, co mnozí soupeři o deset let později. Řidičák dostal přitom teprve loni a to jen proto, že mu finské úřady udělily zvláštní výjimku.

Zatímco se spolužáci učili jezdit na kole...

Za volantem seděl poprvé v šesti. O dva roky později už pilotoval závodní stroj. Protože byl ještě prcek, museli mu upravit sedačku, aby viděl ven a dosáhl na pedály. Video z jeho tehdejší jízdy zasněženou krajinou se rychle stalo internetovou senzací a má více než 1,2 milionu zhlédnutí. Letos v Argentině byl příliš rychlý a v jedné zatáčce vylétl ve vysoké rychlosti mimo trať. Ve vzduchu se několikrát přetočil a jen těsně minul strom. Kalleho odvezli do nemocnice, ale nakonec se ukázalo, že ze strašidelné bouračky vyvázl „jen“ s lehkým otřesem mozku. „Byla to moje jezdecká chyba. Když se něco takové stane a já i navigátor odejdeme z auta po svých, nedá se to považovat za zbytečnou havárii. Vzal jsem si z toho ponaučení,” vysvětluje Kalle, jehož touha vyhrávat žene pořád dopředu. „Od prvního okamžiku mi jde o to, abych vítězil,” říká.

Láska k domovu

Adrenalin z rychlé jízdy mu učaroval už ve třech letech, kdy si odbyl svou premiéru na motorce a čtyřkolce. V garáži má i sněžné skútry, silnou „krosku“, trialovou motorku a kaskadérský speciál. Cokoli má motor a volant nebo řidítka, to Kallemu jde. Jednu místnost v domácí garáži má dokonce vyhrazenou jen pro závodní pneumatiky pro veškeré myslitelné podmínky od šotoliny až po led.

„Lidé si obyčejně myslí, že všichni Finové jezdí na běžkách a rybaří. Já ne, já jezdím autem,” říká Kalle, který žije s rodiči v klidné oblasti na okraji města Puuppola ve středním Finsku. Motoristickým fanouškům může být jméno povědomé, protože odsud pocházejí i další slavné legendy rallye Tommi Mäkinen a Mikko Hirvonen. Kalle Finsko miluje. Jakmile se hovor stočí na jeho rodnou zemi, z jeho hlasu je cítit vřelá hrdost. „Mám rád sníh i lesy. Máme nádhernou, čistou zemi s laskavými lidmi,” říká s tím, že každému doporučuje přijet a přesvědčit se na vlastní oči.

Mimořádný talent i na finská měřítka

Dokonale zvládnuté řízení na obtížných površích dělá z finských řidičů vyhledávané piloty motorsportu. Zkušenosti z šotoliny a získávání dovedností na sněhu podmíněné dlouhou zimou jim mohou soupeři z jižních zemí závidět. Kalle je ale mimořádný i na finská měřítka. Na začátku své kariéry musel bojovat jen s jednou velkou překážkou - kvůli svému nízkému věku nesměl oficiálně řídit. Jiní by si možná počkali a své schopnosti pilovali v motokárách, ale Kalleho hnala kuráž dál.

Ve svých patnácti se stal šampionem nižší třídy R2 v Lotyšsku, jediné zemi, která nevyžaduje, aby měli jezdci rallye řidičský průkaz. Během přejezdů mezi jednotlivými rychlostními zkouškami musel přesto přenechat místo za volantem spolujezdci Risto Pietiläinenovi, který dříve navigoval i Kalleho otce Harriho. O rok později si už Kalle suverénně dojel pro titul vítěze lotyšské rallye a ve svých 16 letech se stal světově nejmladším šampionem národní rallye všech dob.

Na stupních vítězů

Tu správnou forsáž dostal v podobě závodního speciálu ŠKODA FABIA R5 a angažmá v týmu ŠKODA Motorsport. Ve Walesu a v Katalánsku byl nejrychlejší ve své kategorii, tedy WRC2. „Byla to docela dobrá sezóna,” říká skromně s důrazem na slovo „docela“. Docela dobrá pro něj znamená, že se jen pár dnů po dovršení osmnácti vyšplhal na třetí místo v celkovém hodnocení šampionátu. Skončil hned za loňským mistrem světa Pontusem Tidemandem a letošním šampionem Janem Kopeckým. Docela slušná společnost pro osmnáctiletého kluka, co říkáte?

Při povídání se jeho pohled zastaví na mosazném prstenu navlečeném na ukazováčku levé ruky. „Ten jsem si koupil před Walesem, kde jsem vyhrál, a stejně tak i ve Španělsku. Možná mi přinesl štěstí, a tak jsem si ho nechal,” říká a usměje se. Jaké to je, stát na nejvyšším stupni vítězů? Trvá asi tři sekundy, než odpoví: „Hezké, samozřejmě. Je to ten nejlepší pocit.”